Proč jsou grónské saně jiné než jinde na severu a k čemu všemu se používají?
Na toto téma by se dala napsat celá kniha, ale pojďme si to shrnout.
Prvním a nejviditelnějším rozdílem je způsob zapřažení psů. V Grónsku má většinou každý pes svou vlastní šňůru vedoucí k saním. Toto uspořádání má velkou výhodu při jízdě po ledu – psi mohou být dál od sebe, což snižuje riziko prolomení ledu. A pokud by led přece jen praskl pod jedním psem, ostatní ho mohou spolu se saněmi lépe vytáhnout. Tento způsob však logicky funguje jen tam, kde nejsou stromy.
Psi se během jízdy často motají zleva doprava, což způsobuje, že jejich individuální šňůry se spletou do jednoho dlouhého copu. Jak často je třeba zastavit a šňůry rozplést, závisí na zkušenosti mašéra a disciplíně psů. Ti nejlepší mašéři to zvládnou rozplést dokonce i za jízdy.
Psí spřežení nejsou v Grónsku jen sportem nebo turistickou atrakcí, ale také důležitým dopravním prostředkem a nedílnou součástí lovu. V některých oblastech je zakázáno lovit s použitím sněžných skútrů, a tak je jedinou možností, jak dopravit domů úlovek pižmoňů, sobů, tuleňů nebo platýsů, právě saně tažené psy. Z tohoto důvodu jsou grónské saně robustnější a snesou větší zatížení než například aljašské, které jsou stavěné spíše na rychlou závodní jízdu.
Saně se vyrábějí ze dřeva a vodotěsné překližky, přičemž většina spojů je svázána provazem. Tento způsob konstrukce zachovává pružnost materiálu a umožňuje snadné opravy přímo v terénu, bez speciálních nástrojů. Mimochodem, zmenšený model grónských saní je velmi populární dopravní prostředek do města – takový místní „kočárek.“
Rozdíl je i ve způsobu chovu psů. Nejsou to žádní domácí mazlíčci, ale spíše pracovní zvířata. Žijí celoročně venku, často daleko od lidských obydlí – ale o tom zase někdy příště.
