V Grónsku se stavby zakládají v zásadě dvěma způsoby: 1) na skále a 2) na půdě, která je více či méně ovlivněná permafrostem.
Zakládání na skále je preferovanou variantou, protože zajišťuje dlouhou životnost a stabilitu základů. Rodinné domy se tak většinou umisťují na skalní výběžky, kterých je zde dostatek. U větších objektů se někdy musí odkopat zemina, dokud se nenarazí na skálu, což může být i desítky metrů hluboko. Protože se geologický průzkum povětšinou neprovádí, je to často sázka do loterie. Novinkou, která zvyšuje rychlost a snižuje riziko zvýšení nákladů na zemní práce, jsou vrtané piloty. Ty umožňují rychlé dosažení skalnatého podloží i ve větší hloubce. Bohužel vrtací plošiny a zkušený personál jsou zde nedostatkovým zbožím, a jejich import se vyplatí jen na velkých stavbách, jako je například hotel v Sisimiutu.
Základy jsou většinou tvořeny betonovými pasy vylitými do bednění. V prudkých mrazech se do betonu přidává chemie, připravuje se z teplé vody a betonuje se ve vyhřívaných stanech. Problém nastává na jaře při náhlém oteplení, kdy se do bednění před betonáží může dostat voda, která zmrzne. Při letním odbedňování se pak stavaři nestačí divit, jak jim beton visí ve vzduchu podepřený pouze výztuží.
Cena betonu je dost vysoká (cca 1.500 EUR/m³), a proto je z finančních i environmentálních důvodů snaha jeho použití minimalizovat a nahradit například dřevem.
Zakládání na permafrostu (trvale zmrzlé půdě) je velmi náročné z hlediska dlouhodobé stability. Permafrost totiž vlivem lokálních a klimatických změn odtává, a stavbám na něm postaveným hrozí nebezpečí kolapsu.
